V posledním článku jsem se věnoval zřízení práva nezbytné cesty soudem a možnosti vydržení práva cesty, tedy tomu, jak soukromé (občanské) právo zajišťuje přístup vlastníka k nemovitosti přes pozemek souseda. V tomto článku se věnuji tomu, jak to zajišťuje veřejné právo prostřednictvím úpravy pozemních a zejména účelových komunikací.
Pozemní komunikace upravuje zákon o pozemních komunikacích. Definuje je jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci, které dělí do čtyř kategorií: dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Zatímco ke vzniku prvých třech kategorií komunikací je potřeba správního rozhodnutí, k platnému vzniku účelové komunikace toho zapotřebí není. Účelová komunikace tak může vzniknout živelně, jejím dlouhodobým užíváním.
Účelovou komunikací se rozumí dopravní cesta, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování pozemků. Každý smí užívat pozemní (tedy i účelové) komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny.
Účelovou komunikací je cesta, která je zřetelnou, v terénu patrnou cestou, určenou k užití vozidly a chodci pro účel dopravy, která zároveň slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, ohledně které vlastník pozemku, po kterém cesta vede, či jeho právní předchůdce, vyslovil souhlas s užíváním cesty neomezeným okruhem osob, a jejíž existence je odůvodněna naléhavou komunikační potřebou (všechny znaky musí být splněny současně).
Právo obecného užívání pozemních komunikací, byť může být spojeno se soukromým vlastnictvím pozemků, není institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění založené na zák. o pozemních komunikacích. Pokud vlastník pozemku zřídí účelovou komunikaci nebo souhlasí-li s jejím zřízením, stává se tato komunikace veřejně přístupnou. Soukromá práva jsou omezena veřejnoprávním institutem. Souhlas vlastníka cesty, příp. pozemku, nemusí být výslovný, postačí i souhlas udělený mlčky, konkludentně, tedy tím, že vlastník veřejnosti v užívání cesty nijak nebránil, nebo že cesta vedoucí přes pozemek v soukromém vlastnictví byla od nepaměti veřejně užívána. Nerušené užívání komunikace po několik desetiletí lze považovat za konkludentní souhlas s veřejným užíváním cesty. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jedná se o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání. Jakmile jednou účelová komunikace na pozemku vznikne, nemůže být z vůle vlastníka zrušena. Jednou daný souhlas vlastníka pozemku zavazuje i všechny ostatní, kteří do svého vlastnictví pozemek, po kterém cesta vede, nabudou. Nesouhlas současného vlastníka předmětného pozemku se nijak nedotkne existence veřejné cesty, pokud byla taková cesta veřejností užívána např. se souhlasem dědečka dnešního vlastníka.
Znak nutné komunikační potřeby je dán tehdy, pokud je cesta nezbytná pro dopravní obsluhu či obhospodařování konkrétní nemovitosti či skupiny nemovitostí. Tak tomu jistě není, pokud je k nemovitosti zajištěn srovnatelný přístup po veřejné cestě ve vlastnictví obce či státu. Na druhou stranu ani existence jiného přístupu k nemovitosti nemusí znamenat, že tu není dán znak nutné komunikační potřeby, zejm. pokud je alternativní přístup kvalitativně horší, než cesta, o kterou se jedná (např. je delší, vede horším terénem, není po ní možný příjezd automobilem v případech, kdy nemovitostí, ke které cesta vede, je bytový nebo rodinný dům apod.).
JUDr. Ing. Miroslav Nosek, 2. 9. 2013
