Náhrada nemajetkové újmy na zdraví

Občanský zákoník v ust. § 2958 stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Občanský zákoník zrušil vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která bodově ohodnocovala bolestné a ztížení společenského uplatnění podle jednotlivých zdravotních poškození, přičemž dále určovala hodnotu bodu částkou 120,- Kč.

Zákonodárce vycházel z toho, že míra bolesti a tím spíše míra ztížení společenského uplatnění je u každého jiná, že není možné, aby státní orgán – Ministerstvo zdravotnictví ČR – paušálně vyhláškou určoval výši finanční náhrady za utrpěnou bolest a újmou na zdraví způsobenou překážku lepší budoucnosti poškozeného, že každý případ je nutno posuzovat individuálně v příslušném soudním řízení, aby soudy mohly spravedlivě stanovit výši náhrady za závažné zdravotní následky poškození zdraví.

Návod, jak vypočítat výši náhrady za způsobenou újmu na zdraví podal Nejvyšší soud ČR, který dne 14. 4. 2014 zveřejnil na svých internetových stránkách Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, kterou doporučil k používání.

I. Pro určení bolestného metodika v zásadě převzala bodový systém stanovený zrušenou náhradovou vyhláškou, který každému postižení jednotlivých částí těla přiřazuje bodové ohodnocení míry bolesti, přičemž metodikou je bodově ohodnocena nejen samotná bolest, ale též obvyklá míra nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou vč. obav ze ztráty života či vážného poškození zdraví. Dále je stanoveno, že posuzující lékař, kterým by měl být znalec v oboru zdravotnictví, hodnotí samostatně každý bolestivý stav, který je v příčinné souvislosti se škodnou událostí. Hodnota bodu byla zvýšena na 1% hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok.
Pro rok 2014 činila hodnota jednoho bodu částku 251,28 Kč;
pro rok 2015 činila hodnota jednoho bodu částku 256,86 Kč;
pro rok 2016 činila hodnota jednoho bodu částku 264,67 Kč;
pro rok 2017 činila hodnota jednoho bodu částku 275,89 Kč;
pro rok 2018 činila hodnota jednoho bodu částku 295,04 Kč;
pro rok 2019 činí hodnota jednoho bodu částku 318,85 Kč.

Výše náhrady může být posuzujícím lékařem upravena (zvýšena) v závislosti na komplikovanosti léčby ve vztahu k položkám, jichž se komplikace týká, jestliže základní ohodnocení dostatečně nevystihuje závažnost újmy:

Komplikace lehká do 5 % – vyžaduje krátkodobou léčbu, neprodlouží léčbu pro základní diagnózu. Nemá prokazatelný vliv na celkový stav (např. povrchní rozpad nebo infekce rány, psychická alterace).

Komplikace středně závažná do 10 % – vyžaduje dlouhodobou léčbu nebo další operaci, může prodloužit léčbu pro základní diagnózu nebo vyžaduje další operace (např. flebotrombóza, selhání osteosyntézy, hluboká infekce rány, compartment syndrom).

Komplikace závažná do 15 % – v akutní fázi prudce zhorší zdravotní stav, vyžaduje intenzivní léčbu místní nebo celkovou, více reoperací (např. rozpad anastomozy, pneumonie, břišní compartment syndrom).

Komplikace těžká do 20 % – celková, přechodně ohrožuje život, závažně ohrožuje zdraví (např. orgánové selhání, kardiopulmonální resuscitace).

II. Pro určení náhrady za ztížení společenského uplatnění metodika vytvořila zcela nový systém. Náhrada ztížení společenského uplatnění je chápána jako odčinění nejen překážky lepší budoucnosti poškozeného, ale i morální újmy, frustrace z trvalého poškození, stresu a vypětí z překonávání nastalých obtíží, pozbytí ztráty životních příležitostí a možností, vč. možností pracovního uplatnění a zapojení se do dalších životních činností.

Stupeň závažnosti trvalého zdravotního postižení se nevyjadřuje jako dosud bodovým součtem diagnóz, násobeným peněžitou hodnotou jednoho bodu, nýbrž je pojat jako procentní vyjádření ztráty životních příležitostí (lepší budoucnosti) ve škále 0 – 100 % pro jednotlivé položky (domény) v devíti oblastech společenského zapojení, což při vhodném matematickém zpracování (vážený průměr jednotlivých kapitol) umožňuje zjistit i výsledné procentní omezení poškozeného ve všech oblastech společenského uplatnění. S určitým zjednodušením lze říci, že za stoprocentní by bylo považováno plné vyřazení poškozeného ve všech sférách (tj. plná ztráta kognitivních a pohybových funkcí, spojená s plnou ztrátou sebeobsluhy a jakéhokoliv zapojení se do společenských aktivit) a všechny mírnější formy postižení jsou odstupňovány směrem dolů.

Nový systém hodnocení vychází z toho, že hodnota zmařeného lidského života představuje 400 násobek hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za předcházející kalendářní rok, pro rok 2014 tedy částku ve výši 10.051.200,- Kč, pro rok 2019 ve výši 12.754.000,- Kč. Základní náhrada ztížení společenského uplatnění se vypočte jako podíl z této základní rámcové částky, který odpovídá procentnímu vyjádření omezení poškozeného v budoucím životě a společenském zapojení v jednotlivých oblastech života.

Významnou okolností, kterou samotné ocenění podle domén Aktivit a participací povětšinou nezohledňuje, je věk, v němž trvalé následky nastanou. Vzhledem k tomu, že vrcholu sil i intenzity společenského zapojení se obvykle dosahuje ve věku od 45 do 55 let, je namístě základní částku stanovenou shora popsaným postupem zvýšit přibližně o 10 %, utrpěl-li poškozený zranění ve věku 35 – 44 let, o 20 % ve věku 25 – 34 let a o 30 – 35 % ve věku 0-24 let. Oproti tomu lze základní částku snížit přibližně o 10 % ve věku 55 – 69 let a o 20 % od 70 let výše.
Výjimečné zapojení do společenských aktivit před poškozením zdraví je namístě zohlednit zvýšením základní částky až o 10 %, je-li nadprůměrné, až o 20 %, je-li výjimečně intenzivní, a až o 30 %, je-li zcela mimořádné. Základní částka se snižuje až o 10 %, je-li zapojení podprůměrné, a až o 20 %, není-li prakticky žádné.

Ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, popřípadě po jeho zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení.

Poškozenému může vzniknout ze škodné události v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu i další nárok na náhradu škody, tento nárok je z hlediska promlčení nutno posuzovat samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí dobu a rozdílným začátkem jejího běhu.

Výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z. vypočítá znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Jeho závěry však nejsou pro soud dogmatem, jsou jen podkladem, který soud sám hodnotí, tím spíše, že každá ze stran sporu začasté předkládá svůj vlastní posudek s odlišnými závěry. K nezávaznosti znaleckého posudku pro soud se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 8 Tdo 190/2017-53 takto: Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, nepřísluší, aby na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu.

Nároky na náhradu nemateriální újmy na zdraví se promlčují pouze v subjektivní lhůtě. Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění za bolest počíná běžet okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu, onemocnění nebo jiném poškození zdraví a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného má jeho změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného. O škodě se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je přitom závislé na vyjádření lékaře.

III. Škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil.

IV. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu.

V. Renta: Po skončení pracovní neschopnosti, případně při invaliditě, nahradí škůdce poškozenému jeho ztrátu peněžitým důchodem, který se stanoví vzhledem k rozdílu mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy, a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu podle jiného právního předpisu. Dosahuje-li poškozený po skončení pracovní neschopnosti výdělku jen s vynaložením většího úsilí nebo se zvýšenou námahou, které by, nebýt škodné události, jinak nemusel vynaložit, odčiní se mu peněžitým důchodem i zvýšená námaha nebo úsilí. Při stanovení výše peněžitého důchodu se přihlédne i ke zvyšování výdělků v daném oboru, jakož i k pravděpodobnému růstu výdělku poškozeného podle rozumného očekávání.

VI. Náhrada za ztrátu na důchodu náleží poškozenému ve výši rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vzniklo právo, a důchodem, na který by mu bylo vzniklo právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v době rozhodné pro vyměření důchodu.

VII. Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Škůdce nahradí tomu, kdo je vynaložil, přiměřené náklady spojené s pohřbem v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny veřejnou dávkou podle jiného právního předpisu. Přitom se přihlédne k zvyklostem i k okolnostem jednotlivého případu.

VIII. Při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo. Z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen. Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu pozůstalým nebo jiným osobám však nesmí úhrnem převýšit to, co by zemřelému náleželo jako náhrada za ztrátu na výdělku, případně na důchodu. Při vyměření náhrady pozůstalým se přihlédne také k tomu, jak dlouho by usmrcený pravděpodobně žil, nebýt zranění. Při vyměření náhrady jiným osobám se přihlédne k tomu, jak dlouho by usmrcený plnění pravděpodobně poskytoval.

Výše náhrady může být krácena z důvodu spoluzavinění poškozeného. K tomu zajímavý judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4199/2013: Míra spoluzpůsobení si škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu. Rozhodující příčinou vzniku škody ovšem stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, proto nepůjde o nadpoloviční rozsah ani v případě, kdy spolupřispění poškozeného bude značné, např. tehdy, jestliže kromě zásadního podcenění situace s ohledem na vědomost o ovlivnění schopností řidiče alkoholem či jinými návykovými látkami k tomu přistoupí další okolnosti, jako například jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek.

JUDr. Ing. Miroslav Nosek, advokát v Táboře